Až tu jednou nebudu

Některé věci neumím říct nahlas. Tak jsem je napsal pro chvíli, kdy už je možná nebudu moct říct vůbec.

Tenhle song jsem napsal na svůj vlastní pohřeb.

Možná to zní morbidně. Není za tím ale žádná touha odejít ani představa, že bych se někam chystal. Jen vím, že nikdo z nás neví, kolik času má před sebou. A pokud jednou přijde chvíle, kdy už tady nebudu, chtěl bych, aby moji nejbližší slyšeli věci, které jsem jim během života často neuměl říct.

Protože právě v tom jsem nikdy nebyl dobrej.

Lásku jsem cítil. Věděl jsem, koho miluju, koho bych chránil a pro koho bych udělal všechno. Jen jsem to často nedokázal dát ven způsobem, kterým by to člověk asi dávat měl. Obejmutím. Slovy. Každodenní něhou.

Místo toho jsem pracoval. Staral se. Řešil problémy. Snažil se zabezpečit rodinu. A dlouho jsem si možná namlouval, že tím říkám všechno, co je potřeba.

Jenže neříkám.

Část ze mě změnily roky strávené ve vězení. Člověk se naučí některé věci nepouštět ven. Zavřít emoce. Nedat na sobě znát slabost. Fungovat. A když v tom žije dost dlouho, něco z toho si odnese i ven.

Já si to odnesl.

Proto mi paradoxně některé věci jdou mnohem lépe napsat než říct do očí. Hudba a texty jsou někdy jediný způsob, jak dokážu otevřít dveře k tomu, co mám skutečně uvnitř.

Až tu jednou nebudu je proto dopis lidem, kteří jsou pro mě nejdůležitější.

Moji ženě Aleně. Za to, co se mnou vydržela, za rodinu, kterou držela pohromadě, i za chvíle, kdy jsem nedokázal být člověkem, kterého si zasloužila.

Mým synům Kubíkovi a Tomáškovi. Aby jednou věděli, že i když jejich táta nebyl vždycky dokonale přítomný a neuměl všechno říct, byl na ně hrdý, miloval je a kdyby bylo potřeba, postavil by se mezi ně a celý svět.

Mému bráchovi, sourozencům a lidem, kteří se mnou prošli kus života.

Nechtěl jsem v tom songu ze sebe dělat lepšího člověka, než jsem byl. Právě naopak.

Posral jsem spoustu věcí. Některé chvíle jsem promarnil. Někdy jsem nebyl doma. Někdy jsem nebyl člověkem, se kterým bylo jednoduché žít.

Nechci, aby mě po smrti někdo omlouval nebo přepisoval můj život na hezčí verzi.

Stačí mi, když bude rozumět.

Že jsem dělal věci tak, jak jsem je v danou chvíli uměl. Že pod tím vším, co bylo někdy tvrdé, uzavřené nebo neobratné, byly city, které jsem neuměl ukázat.

A že lidé, které jsem miloval, pro mě znamenali mnohem víc, než jsem jim možná dokázal během života dát najevo.

Tenhle song není o smrti.

Je hlavně o věcech, které bychom možná měli říkat ještě ve chvíli, kdy jsme tady.

A pokud ho jednou moji blízcí skutečně uslyší v době, kdy už mezi nimi nebudu, chci, aby si z něj odnesli jediné:

Nikdy jsem neodešel úplně.