Díra

Tenhle song je o jednom z období, na který se nezapomíná.

Bylo mi dvaadvacet. Blížila se půlka pětiletého trestu, pracoval jsem na venkovním pracovišti a po jednom průšvihu přišel přesun na izolaci.

A právě tam začala ta nejhorší část.

Ne rvačky. Ne křik. Ne nějaký filmový peklo.

Čekání.

Na díře máš minimum věcí, minimum podnětů a až příliš času přemýšlet. Dny jsou skoro stejný, informace přicházejí po kouskách a vlastní hlava dokáže z několika vět vytvořit scénář horší než realita.

Pak se ke mně dostala zpráva, že byla na baráku kriminálka a že se má řešit vydírání, napadení a možná další roky vězení.

Najednou jsem seděl sám v cele a v hlavě počítal, co by znamenalo, kdyby se to opravdu stalo.

Osm let navíc.

Ve dvaadvaceti ti taková představa dokáže během chvíle převrátit úplně všechno.

A právě tehdy přišla chvíle, kdy mě poprvé napadlo, že by možná bylo jednodušší všechno ukončit. Ne proto, že bych chtěl umřít. Spíš proto, že jsem v té chvíli neviděl konec toho tlaku.

Pak přišla druhá myšlenka:

Počkej. Nedělej další rozhodnutí z paniky.

Tak jsem čekal.

A nakonec se ukázalo, že žádný další soud ani další dlouhý trest, kterého jsem se tehdy bál, nepřišel.

Právě proto pro mě Díra není song o hrdinství.

Je o tom, jak nebezpečný dokáže být okamžik, kdy člověk nezná pravdu, nemá situaci pod kontrolou a zůstane zavřenej jen se svými vlastními myšlenkami.

Někdy totiž není největší odvaha něco udělat.

Někdy je největší odvaha neudělat vůbec nic. Počkat. Vydržet. A nedovolit strachu, aby rozhodl za tebe.