Noci v cele

Noci v cele jsou o tom, jak vypadají noci ve vazbě.

Konkrétně o Brně a o malé cele, ve které jsem byl zavřený.

Ve vazbě se toho ve skutečnosti většinu času moc neděje.

Jsi zavřený za katrem a čekáš.

Čekáš, kdy přinesou jídlo.

Jestli bude kontrola.

Kdy půjdeš na vycházku.

Jestli tě někdo zavolá k výslechu.

Jestli pojedeš k soudu.

A jinak hlavně čas.

Spousta času.

Právě proto člověk začne vnímat věci, kterých by si venku vůbec nevšiml.

Zvuk klíčů na chodbě.

Kroky.

Kov o kov.

Světlo, které leze pod dveřmi.

Pohyb čučky (kukátko).

To, že se někdo zastavil před tvojí celou.

V noci je to ještě výraznější.

Zhasne se a zůstaneš tam se zdmi, postelí, katrem a vlastní hlavou.

Každou chvíli kontrola přes kukátko.

Člověk slyší, jak se chodba ozývá, někde někdo zakřičí, někdo mluví z okna, někdo brečí, někdo prostě jen leží a kouká do tmy.

A hlavně přemýšlí.

Ve vazbě nevíš, co bude dál.

Nevíš, jak dopadne vyšetřování.

Nevíš, co bude u soudu.

Nevíš, kdy se něco pohne.

A právě ta nejistota umí být někdy horší než samotné zavření.

V tom songu je i konkrétní vzpomínka na Silvestra 2001.

Mluvilo se tehdy o novele zákona a mezi lidmi se šířilo, že někteří půjdou domů.

Když to slyšíš pořád dokola, začneš tomu chtít věřit.

Pak ráno čtou jména.

Jedno.

Druhé.

Třetí.

A tvoje tam není.

A v tu chvíli může naděje bolet víc než jistota.

Silně si pamatuju i výstupní celu.

Byli jsme tam dva.

Ten druhý šel domů o týden dřív.

Ráno ho odvedli a já tam zůstal sám.

Najednou se ta malá cela zdála ještě menší.

Čtyři kroky tam.

Čtyři zpátky.

Okno.

Katr.

Okno.

Katr.

A člověk ví, že je skoro venku, ale právě proto se každá minuta vleče ještě víc.

Noci v cele nejsou o velkých událostech.

Právě naopak.

Jsou o čekání.

O monotónnosti.

O zvucích, které si začneš pamatovat.

O naději, která někdy pomáhá a někdy bolí.

A hlavně o tom, co se děje v hlavě člověka, když se kolem něj neděje skoro nic.

Protože ve vazbě může být největší hluk právě to ticho.