Rub a líc

Rub a líc je o tom, že ani vězení není jen jedna barva.

Má svůj rub.

A má i svůj líc.

Ten rub je jasný.

Ztracený čas. Mládí. Vztahy. Holky. Randění. Obyčejné doteky. Svoboda dělat spontánně úplně normální věci, které venku člověk skoro nevnímá.

A návštěvy byly přesně místo, kde se ty dva světy na chvíli potkávaly.

Ve vazbě přes sklo.

Sluchátko v ruce.

Drát.

Známý hlas.

Hodina, kdy člověk na chvíli přestal řešit zdi kolem sebe a soustředil se jen na člověka před sebou.

Později ve výkonu už to bylo jinak.

Stůl.

Židle.

Lidi kolem.

Hluk.

Pohled do očí.

Někdy krátké obejmutí.

Někdy jen ruce přes stůl.

A i to mělo obrovskou cenu.

Nejčastěji za mnou chodil brácha.

Byl opora. Kotva. Jeden z lidí, kteří mi drželi venkovní svět pohromadě.

A potom manželka.

Každá návštěva byla připomínka, že venku pořád existuje něco, kvůli čemu má smysl vydržet.

Na chvíli člověk není vězeň.

Není kód.

Není číslo v systému.

Je prostě zase člověk.

Součástí návštěv byly i úplně obyčejné věci, které ale za zdí obyčejné nejsou.

Čisté tričko.

Tepláky.

Civilní oblečení.

Vůně domova.

Možnost mít na sobě něco, co nepřipomíná vězeňský režim.

Za mnou navíc chodili i lidé, které bych venku možná nikdy nepotkal.

Kamarádi mého bráchy.

Studenti.

Vysokoškoláci.

Lidé, kteří byli zvědaví na to, jak ten svět opravdu funguje.

Ptali se.

Poslouchali.

Chtěli vědět, kdo tam je, proč tam je, jak to chodí.

A někdy z toho vzniklo něco víc než jen návštěva.

Přátelství.

Zvláštní spojení dvou světů, které by se jinak možná nikdy nepotkaly.

A právě tady přichází ten líc.

Nechci vězení obhajovat.

Vzalo mi hodně.

Ale zároveň bych lhal, kdybych řekl, že mi nedalo vůbec nic.

Naučilo mě disciplíně.

Výdrži.

Trpělivosti.

Naučilo mě mluvit.

Postavit se.

Obhájit se.

Číst.

Učit se.

Makat na sobě.

Francouzština.

Kliky.

Běh.

Box.

Lidi, od kterých se člověk mohl něco naučit, i když byli sami za zdí.

Ne každý tu možnost využije.

Viděl jsem i ty, kteří pokračovali úplně stejně.

Drogy.

Krádeže.

Stejné chování.

Stejné kolečko.

A pak znovu návrat.

Já jsem si z toho chtěl vzít něco jiného.

Neříkám, že jsem byl svatý.

Nebyl.

Ale vydržel jsem.

A něco jsem si z toho odnesl.

Rub a líc je proto právě o tomhle rozporu.

O místě, které člověku může vzít roky života, ale zároveň mu něco ukázat o sobě samém.

O lidech, které tam potká.

O vztazích, které přežijí.

O tom, co ztratíš.

A o tom, co si přesto dokážeš odnést.

Kdyby byl jen rub, možná by mě to zlomilo.
Ale protože tam byl i líc, dokázal jsem z toho něco vytěžit.