Stezka ke vzpomínkám

Stezka ke vzpomínkám je o jedné věci, která mě provází celý život.

Jsem věčný snílek.

Když je realita těžká, hlava si někdy najde vlastní cestu ven. Ne proto, aby člověk všechno popřel nebo před něčím utekl navždy. Spíš proto, aby si na chvíli odpočinul někde, kde mu bylo dobře.

Někde, kde nic netlačí.

Někde, kde je svět jednodušší.

A právě takovou cestou pro mě vždycky byly vzpomínky.

Za mřížemi to mělo ještě větší význam.

Když člověk sedí v cele a kolem něj je beton, čas a pořád stejný prostor, hlava začne cestovat sama. Stačí zavřít oči a najednou nejsi tam.

Jsi zase dítě.

Jsi na hřišti ve Vyškově.

Je léto, rozpálený stadion, kolo opřený o plot a svět je malej, ale úplně stačí.

Vzpomínám si i na bráchu, jak pořád běhal.

Kolo za kolem.

Bez řečí.

Bez výmluv.

Já tehdy seděl a nechápal, proč to dělá.

Byl jsem spíš ten línej kluk, co se na něj díval a říkal si, že tohle nikdy nebude jeho svět.

A pak přišel život.

Vězení.

Sport.

Kliky.

Běh.

Disciplína.

A najednou jsem pochopil něco, co mi tehdy nedocházelo.

Vytrvalost.

Dneska, když běžím, se mi tahle vzpomínka často vrací.

A je na tom něco zvláštního.

Ten kluk, který se kdysi díval na bráchu ze strany, dnes běží taky.

Jako by si některé věci v životě našly cestu zpátky oklikou.

Stezka ke vzpomínkám ale není jen o sportu.

Je o dětství.

O rybníku.

O žluté loďce.

O chatě na samotě.

O rodině.

O stezkách odvahy, kde byl strach ještě jen hra a člověk věděl, že domov je kousek.

O době, kdy problémy měly úplně jinou velikost než dnes.

A právě tam se někdy v hlavě vracím.

Ne proto, že bych chtěl být znovu dítě.

Ale protože si tím připomínám, kým jsem byl dřív, než přišly všechny ty další vrstvy.

Průsery.

Vězení.

Zodpovědnost.

Dospělost.

Cejchy.

Některé vzpomínky člověka bolí.

Jiné ho drží.

A některé mu dovolí na chvíli vytvořit si svět, ve kterém je všechno aspoň trochu v pořádku.

Za mřížemi mi to pomáhalo přežít těžké dny.

A pomáhá mi to někdy i dnes.

Když je toho moc, hlava si najde svoji stezku.

Do minulosti.

Nebo naopak někam dopředu, do života, který by mohl být lepší.

Možná právě proto nikdy nechci přestat snít.

Protože někdy tě tělo drží na místě,
ale hlava tě odnese přesně tam, kde potřebuješ být.