Vazba

Vazba je o jednom z nejtvrdších druhů čekání, které jsem zažil.

Ne o výkonu trestu, kde už člověk alespoň ví, kolik dostal a přibližně co ho čeká.

Ve vazbě nevíš skoro nic.

Tenhle song vychází z doby, kdy mi bylo sedmnáct.

Pamatuju si zelenou bránu. Příjezd. Motor zhasne. Vrata se za tebou zavřou a během několika vteřin pochopíš, že venkovní svět právě zůstal na druhé straně.

Pak přijde příjem.

Papíry.

Pouta.

Pokyny.

Žlutá čára, po které jdeš tam, kam ti řeknou.

A první cela.

Vazba ale není permanentní řev, rvačky a dění, jak si možná někdo představuje.

Právě naopak.

Vazba je hlavně čekání.

Jsi zavřený v malé cele a většinu dne se neděje skoro nic.

Čekáš na jídlo.

Na vycházku.

Na dopis.

Na výslech.

Na advokáta.

Na soud.

Na svoje jméno za dveřmi.

Na jakoukoli informaci, která ti řekne, co s tebou bude dál.

A mezi tím čekáš zase jen na čas.

Právě tahle nejistota dokáže člověku lézt do hlavy víc než samotné mříže.

V sedmnácti navíc přijdeš do prostředí, kde velmi rychle pochopíš, že vedle oficiálních pravidel existují i pravidla mezi vězni.

Kdo ustoupí.

Kdo komu slouží.

Kdo si nechá všechno líbit.

A kdo si musí svoje místo vybojovat.

Neříkám to jako něco, na co bych byl hrdý. Je to prostě realita prostředí, ve kterém jsem tehdy byl.

Byly situace ve sprchách.

Konflikty na vycházce.

Strach, který člověk nesměl dát najevo.

A vědomí, že pokud se hned zařadíš jako někdo, koho může každý využívat, bude se z toho velmi těžko dostávat.

Ale největší protivník ve vazbě stejně často nebyl jiný vězeň.

Byla to vlastní hlava.

Cela pár metrů.

Pár kroků tam.

Pár kroků zpátky.

Studená voda.

Kliky.

Postel.

Stěny.

A třeba hodina venku v prostoru, který má ke svobodě pořád hodně daleko.

Člověk začne dělat cokoli, aby čas nějak prošel.

A někdy je nejlepší část dne spánek.

Protože když spíš, nejsi na chvíli tam.

Jenže právě sny dokážou být kruté.

Zdá se ti, že jsi venku.

Všechno je normální.

Chodíš po ulici.

Dýcháš svobodu.

A ten sen je tak skutečný, že mu uvěříš.

Pak tě něco probudí.

Otevřeš oči.

Beton.

Cela.

Katr.

A během jedné vteřiny musíš přijmout skutečnost, že jsi pořád tam.

Pamatuju si i zvuky.

Klíče.

Kroky dozorců.

Kov.

Řev z oken.

A sirénu, která mě dokázala vytrhnout ze spánku způsobem, který člověk nezapomene.

Vazba proto není song o jednom velkém dramatickém okamžiku.

Je o stovkách malých okamžiků, které se opakují.

O čekání bez odpovědí.

O nejistotě.

O strachu, který držíš uvnitř.

A o tom, že člověk někdy nemusí bojovat s nikým kolem sebe.

Stačí mu celé dny bojovat s vlastní hlavou.

Právě tam pro mě dostala skutečný význam věta:

I když nemůžu, tak musím.

Ne proto, že bych byl nezničitelný.

Ale protože tam nebyla jiná možnost než vydržet další den.

A pak další.

Ve vazbě se často neláme tělo.
Láme se hlava.
A tu jsem musel udržet rovně.