Vltava Run - I když nemůžu, tak musím

Vltava Run – I když nemůžu, tak musím je o závodě, který se člověku dostane pod kůži.

Nejen kvůli kilometrům.

Ale kvůli lidem.

Vltava Run pro mě nikdy nebyl jen běžecký závod.

Je to štafeta, která má kolem 375 kilometrů, vede ze Šumavy směrem na Prahu a člověk během ní zažije všechno možné – noc, déšť, vedro, kopce, únavu, minimum spánku, málo jídla a chvíle, kdy už tělo říká, že dál nechce.

Jenže právě tehdy nastupuje tým.

A proto ta část názevu:

,,I když nemůžu, tak musím."

Ne proto, že by člověk byl nezničitelný.

Ale protože neběží jen sám za sebe.

Za tebou stojí další lidi.

Další úseky.

Další auto.

Další jména.

A když víš, že ostatní trpí úplně stejně, tak se prostě zvedneš a běžíš dál.

Pamatuju si i naše zázemí před závodem.

Restaurace a pension U Dostálů v Hluboké nad Vltavou.

Pivo.

Utopenec.

Sranda.

A štamgasti, kteří na nás koukali, jako bychom byli úplně blázni.

A vlastně měli pravdu.

Každý rok jsme si říkali, že už nikdy.

A pak jsme jeli znovu.

Tři auta.

Jeden tým.

Mizuno CZECH.

Auto číslo dvě.

Čep jako kapitán.

Jára Navara.

Michal Čejka.

Já.

Martina Kupská.

Pavel Kupský.

Šárka Valčíková.

Skrývoš.

Štany.

Emil (Honza P.).

A další lidi, bez kterých by ten závod nebyl tím, čím byl.

A taky Libor Šrubek, který už dnes neběží s námi, ale ve vzpomínkách k tomu týmu pořád patří.

Každý z nás měl jiné tempo.

Jiný úsek.

Jinou bolest.

Někdo letěl.

Někdo se rval s kopcem.

Někdo doběhl se zakrváceným nosem.

Já zase často zvracel tak pravidelně, že už se ostatní předem ptali, jestli dneska bude show.

A právě tohle všechno k tomu patřilo.

Nejen výkon.

Ale sranda.

Únava.

Bolest.

Kamarádství.

A momenty, které jsou možná v danou chvíli příšerné, ale zpětně na ně člověk vzpomíná nejradši.

Jeden z nejsilnějších okamžiků pro mě byl úsek číslo 31 v roce 2021.

Potok.

Kopec jako zeď.

Nohy v háji.

A hlava, která říká konec.

Kdybych tam běžel jen sám za sebe, možná bych skončil.

Jenže když běžíš za tým, přemýšlíš jinak.

Najednou už nejde jen o to, co chce tvoje tělo.

Jde o to, že ostatní čekají, až svůj úsek dokončíš.

A právě tam se rodí věta:

I když nemůžu, tak musím.

Dneska neběhám tolik jako tehdy.

Ne proto, že bych s během skončil.

Jen teď běžím trochu jiný závod.

Dům.

Soudy.

Práce.

Rodina.

Únava.

Věci, které člověka někdy vyčerpají víc než kopec na Šumavě.

Ale věřím, že až se některé z těch věcí uklidní, vrátím se.

Protože Vltava Run není jen závod, který člověk jednou odběhne.

Je to něco, co v něm zůstane.

Nejde o čas.
Nejde o slávu.
Jde o to nezabalit to ve chvíli, kdy už nemůžeš.

A hlavně vědět, že na to nejsi sám.