Z Tebe nic nebude

"Z tebe nic nebude."

Věta, kterou jsem za svůj život slyšel víckrát, než bych chtěl.

Tenhle song se vrací do doby, kdy mi bylo dvacet a byl jsem zavřenej v Kuřimi. Do jednoho konkrétního večera, kdy jsem ležel na spodní posteli, v ruce schovanej mobil a na druhý straně člověk, se kterým jsem předtím strávil osmnáct měsíců.

Pak přišla věta:

"Teď jsem konečně šťastná."

A najednou nebylo co říct.

Na svobodě můžeš za někým jet. Můžeš se pohádat, něco vysvětlit, něco zachránit nebo definitivně ukončit. Za mřížema nemůžeš vůbec nic. Jen položíš telefon a zůstaneš se vším sám v cele.

A podobných vět pak přišlo víc.

"Pořád jen problémy."
"S tebou nejde žít."
"Z tebe nic nebude."

Časem je člověk začne slyšet i ve vlastní hlavě.

Jenže právě některý z těch vět se nakonec staly motorem. Kliky, železo, knihy, režim, učení. Ne proto, že bych tehdy měl nějakej dokonalej plán. Spíš proto, že jsem potřeboval něco, nad čím budu mít kontrolu.

Z Tebe nic nebude není song o tom, že bych dneska někomu potřeboval něco dokazovat.

Je o cestě od chvíle, kdy o vašem životě rozhodují ostatní, až do chvíle, kdy si ho zase začnete stavět sami.

Nešlo to rychle. Nešlo to bez dalších chyb. A už vůbec ne zázrakem.

Ale dnes mám rodinu, děti, vlastní dům, práci a život, kterej tehdy vypadal zatraceně daleko.

A když si občas vzpomenu na tu větu "Z tebe nic nebude", napadne mě jediný:

Možná právě proto jsem to dokázal.