Za deset minut končí návštěva

Za deset minut končí návštěva je o třech hodinách, které dokážou mít ve vězení větší cenu než celý zbytek měsíce.

Návštěva není jen návštěva.

Je to chvíle, kdy se na pár hodin vrátí něco, co jinde člověk bere jako samozřejmost.

Normální rozhovor.
Úsměv.
Pohled do očí.
Vůně člověka, kterého znáš z domova.

A hlavně pocit, že na chvíli nejsi jen vězeň.

Den předem se člověk připravuje skoro jako na nějakou velkou událost.

Vyžehlit triko.
Oholit se.
Upravit se.
Mít všechno tip ťop.

Protože venku by to byly úplně obyčejné věci.

Za mřížema ne.

Tam čekáš na chvíli, kdy se otevřou dveře a někdo, koho miluješ, opravdu přijde.

A někdy je nejhorší právě to čekání.

Sedíš s ostatními a posloucháš jména.

Jeden vstane.
Druhý vstane.
Třetí vstane.

A ty pořád nic.

V hlavě ti začnou běžet všechny možný scénáře.

Nepřijedou?
Něco se stalo?
Zapomněli?
Nestihli cestu?

A pak konečně zazní tvoje jméno.

V tu chvíli všechno ostatní na chvíli zmizí.

Tři hodiny pak utečou neuvěřitelně rychle.

Mluví se o úplně obyčejných věcech.

Co doma.
Jaká byla cesta.
Co rodiče.
Co děti.
Co novýho.

Právě tyhle obyčejnosti jsou na tom možná nejcennější.

Protože ve vězení se z normálního života stává něco vzácnýho.

Jenže pak přijde věta, kterou nechceš slyšet:

"Za deset minut končí návštěva. Pomalu se rozlučte."

A najednou začneš hypnotizovat hodiny.

Jako kdybys je mohl zastavit.

Ještě chvíli.
Ještě jeden pohled.
Ještě jeden dotek.
Ještě jednu pusu.

A zároveň víš, že další podobný tři hodiny možná přijdou až za měsíc.

V songu je i to, co se těžko vysvětluje někomu, kdo to nezažil.

Celou dobu sedí člověk půl metru od tebe.

A přesto je strašně daleko.

Stačí trochu delší dotek a hned přijde:

"Bez kontaktu!"

Přitom právě obyčejný dotek má v takovou chvíli cenu zlata.

Prsty o prsty.
Krátký obejmutí.
Pusa navíc.

Věci, nad kterými venku nikdo nepřemýšlí.

A potom přijde konec.

Dveře se otevřou.

Ještě máváš.
Ještě se otočíš.
Ještě se snažíš ten poslední pohled udržet co nejdýl.

A pak člověk zmizí za rohem.

Ty se vrátíš zpátky na oddíl.

Zpátky za mříže.
Zpátky do režimu.
Zpátky do stejné cely.

A najednou je všude zase ticho.

Pamatuju si i jednu úplně obyčejnou věc.

Osušku vypranou doma.

Po návštěvě jsem ji vytáhl z tašky a ještě pořád voněla stejně jako doma.

Možná to zní jako maličkost.

Jenže když jsi měsíc zavřenej mezi betonem, kovem a stejným vzduchem, může i obyčejná vůně člověka na pár vteřin vrátit někam úplně jinam.

Domů.

Za deset minut končí návštěva není jen song o loučení.

Je o tom, jak vězení změní hodnotu úplně obyčejných věcí.

Času.
Doteku.
Vůně.
Pohledu.
Tří hodin normálního života.

A o chvíli, kdy víš, že člověk před tebou za deset minut odejde.

A ty bys dal skoro cokoliv za to, aby se ručičky na hodinách na chvíli zastavily.