Dopis sobě

Tenhle song je vlastně rozhovor se mnou samotným. Jen ne s tím, kým jsem dnes. S klukem, kterým jsem byl kdysi.

Bylo mi patnáct, když za mnou poprvé spadla klec. Nebylo to ještě vězení. Byl to pasťák. Ale právě tam pro mě skončilo dětství.

Do té doby jsem byl drzý, rozmazlený a přesvědčený, že svět nějak funguje podle mě. Najednou jsem stál v prostředí, kde nikoho nezajímalo, co chci, co se mi líbí nebo co si myslím. Byl tam řád, budíček, pravidla, uniforma a systém, kterému ses buď přizpůsobil, nebo tě semlel.

V patnácti člověk samozřejmě neví skoro nic. Myslí si, že ví všechno, ale ve skutečnosti teprve začíná zjišťovat, jak svět funguje. Já jsem se to neučil z knížek. Učil jsem se to přes chyby, průsery, ztráty a místa, kam se většina lidí nikdy nepodívá.

Pasťák mě nenaučil být hodný kluk. Naučil mě něco jiného – že některé věci nezměním silou, že proti každé zdi nemá cenu běžet hlavou a že disciplína někdy není slabost, ale způsob, jak přežít.

Později přišlo vězení. V sedmnácti už cvakly opravdové klíče a některé věci, které začaly v patnácti, pokračovaly dál. Teprve po letech mi začalo docházet, co všechno mě tyhle zkušenosti naučily – dobrého i špatného.

Dneska se na toho kluka dívám jinak než dřív. Nechci ho soudit. Vím, že dělal spoustu chyb. Vím, že byl tvrdohlavý, egoistický a často dělal věci úplně špatně. Ale zároveň vím, že některé situace byly na patnáctiletého kluka zatraceně těžké.

A právě proto ten song není jen o pasťáku nebo o vězení.

Je o tom, co bych dnes řekl svému mladšímu já.

Neřekl bych mu, že všechno dobře dopadne. Ani že svět je spravedlivý. To bych mu lhal.

Řekl bych mu, ať vydrží. Ať maká na sobě. Ať se naučí poslouchat vlastní instinkt. A hlavně ať nevěří všemu jen proto, že to někdo řekne autoritativně, má razítko, funkci nebo oblek.

Protože jedna z největších věcí, které jsem za ty roky pochopil, je jednoduchá:

Není ostuda padnout. Ostuda je zůstat ležet.

Dneska už se na svou minulost nedívám jen jako na seznam průserů. Dívám se na ni jako na cestu, která ze mě udělala člověka, kterým jsem dnes.

A tomu patnáctiletému klukovi bych nakonec řekl jen jedno:

Respekt, že jsi to přežil.