Nad propastí

Nad propastí je jeden z nejosobnějších songů, co jsem napsal.

Je o chvíli, kdy už člověk nemá pocit, že bojuje jednu bitvu. Má pocit, že jich bojuje deset najednou.

Soudy. Papíry. Peníze. Dům. Rodina. Cizí problémy. Vlastní hlava.

A do toho pořád fungovat tak, jako by se nic nedělo.

Dlouho jsem byl člověk, za kterým ostatní chodili se svými problémy. Poslouchal jsem je, snažil se pomoct, něco poradit, podržet je.

Jenže málokdo se zeptá člověka, který pořád drží ostatní:

,,A kdo drží tebe?"

Navenek můžeš vypadat v pohodě.

Poker face.

Děláš, co musíš. Pracuješ. Řešíš rodinu. Podepisuješ další papír. Zvedneš telefon. Uděláš další krok.

A přitom uvnitř může být člověk úplně někde jinde.

Právě o tom je Nad propastí.

Ne o slabosti.

Ale o únavě z toho, že musíš být pořád silný.

O chvíli, kdy už nechceš další válku. Nechceš další problém, další spor ani další důvod něco dokazovat.

Chceš jen klid.

Normálně se nadechnout.

A chvíli nemuset nic řešit.

V tom songu je i otázka, kterou jsem si v určitých chvílích opravdu kladl.

Proč zrovna já?

Proč některým lidem život naloží tolik a jiným skoro nic?

Nevím, jestli na to existuje odpověď.

Možná žádná není.

Ale vím jednu věc.

Když člověk stojí na hraně, často ho neudrží nějaká velká životní moudrost.

Někdy ho udrží úplná maličkost.

Dětská ruka.

Hlas, který řekne "pojď".

Pocit, že někdo potřebuje, abys zůstal.

A najednou má další krok úplně jiný směr.

Proto je v tom songu tak důležitá rodina.

Dítě možná nezná všechny tvoje bitvy.

Neví, co všechno řešíš.

Neví, co ti běží hlavou.

Ale ví jednu zásadní věc:

Táta je tady.

A někdy právě tohle stačí.

Nad propastí je i o zvláštním paradoxu.

Člověk může pomáhat úplně cizím lidem, dávat krev, zachraňovat životy lidí, jejichž jména nikdy nepozná, a přitom ve chvíli, kdy se sám topí, může mít pocit, že kolem něj je ticho.

Ne proto, že by všichni byli zlí.

Možná jen nevědí.

Možná to nevidí.

Možná člověk příliš dlouho vypadal, že zvládne všechno.

Tenhle song proto není o pádu.

Je o tom okamžiku těsně před ním.

A o rozhodnutí udělat jednu věc:

Zůstat stát.

I když fouká vítr.

I když to bolí.

I když už člověk nechce bojovat.

Prostě zůstat.