Když zavřu oči

Když zavřu oči je o jedné věci, která mě držela celý život – o schopnosti snít.

Jsem věčný snílek.

A právě ve vězení pro mě měly sny možná ještě větší význam než venku. Když je člověk zavřený mezi zdmi, každý den vypadá podobně a prostor kolem něj je pořád stejný, začne si o to víc vytvářet svůj vlastní svět v hlavě.

Stačilo zavřít oči.

Pustit si hudbu do sluchátek.

A na chvíli nebýt tam.

Najednou nebyly mříže, beton, klíče ani chodby. Člověk byl venku. S někým, koho má rád. V normálním bytě. U kávy. Na procházce. V obyčejném životě, který by venku možná ani nepovažoval za něco zvláštního.

Právě ty úplně obyčejné věci ale za zdí dostávají obrovskou hodnotu.

Dotek.

Blízkost.

Ráno vedle někoho.

Pocit, že člověk není vnímán jako vězeň, číslo nebo minulost, ale prostě jako chlap.

Ten song je i o kontrastu mezi tím, jak člověk může působit navenek, a tím, co se mu odehrává uvnitř.

Můžeš vypadat tvrdě. Potetovaný, svalnatý, bez emocí. Naučíš se držet výraz, protože v některých prostředích je to součást obrany.

Ale to neznamená, že necítíš.

Naopak.

Často právě ti, kteří vypadají nejtvrději, v sobě nosí úplně obyčejné sny – být milovaní, mít domov, klid, rodinu a normální život.

Když zavřu oči proto není jen song o vězení.

Je o úniku, který nepotřebuje dveře.

O tom, že hlavu ti nikdo úplně nezamkne.

A o tom, že dokud člověk dokáže snít, pořád v něm zůstává kus svobody.

Možná i proto jsem si tolik věcí představoval dopředu. Jiný život. Jiná místa. Francii. Svobodu. Věci, které jednou přijdou.

Některé sny zůstanou jen sny.

A některé se jednou stanou životem.

Stačí zavřít oči.